Rozhovor na PhotoTV

Pred par tyzdnami spustilo niekolko nadsencov zaujimavy a v nasich koncinach ojedinely projekt s nazvom PhotoTV.cz . Ide e-learningovy portal, ktory obsahuje instruktazne videokurzy o fotografovani a veciach s nim spojenych. Niekolko kratkych filmov som si pozrel, boli celkom zabavne a pevne verim, ze pri systematickejsom pristupe, ako mam ja (co znamena pozatvarat ostatne okna a venovat sa sledovanemu videu) sa z nich clovek prahnuci po informaciach moze vela dozvediet.

Okrem toho na stranke najdete aj fotomagazin, ktory prinasa informacie o ceskych, slovenskych a aj cudzich fotografoch (medzi nimi profilovy text o Joe Klamarovi, svetoznamom fotoreporterovi slovenskeho povodu a posobiska, ktoreho fotografie pozna uplne kazdy (aj ja!), ale o ktorom je toho zname len velmi malo, preto ma potesil) a ine zaujimavosti. Z mne doposial nerozkryteho dovodu som bol pred casom osloveny pani Martou Jurcovou, hlavou celeho projektu, so ziadostou o rozhovor. Hoci nemam co povedat, s radostou som ho poskytol, ved nie kazdy den sa niekto celkom cudzi chce s vami zhovarat. O krajinarskej fotografii.

Povodny najdete na phototv.cz, nizsie ho taktiez pripajam, hadam sa pobavite aspon tak, ako sme sa bavili my, ked sme ho davali dokopy.

Hrinovske lazy (Slovensko)

Kdy jste začal fotografovat a jaké byly vaše první snímky? Věděl jste okamžitě, že fotografie krajiny bude “vaše parketa”?

Cele to malo niekolko faz. Ked som mal 17, vzal som otcov zenit a prostrednictvom neho som sa snazil zblizit so spoluziackami, ale prestalo ma to bavit, pretoze efekt sa rovnal nule, ci uz islo o vztahy, alebo vysledky z tmavej komory. Navyse to bolo strasne pracne. Ale aspon som sa naucil, ze vyvojka je sice uzasna chemikalia, ale vo vyvoji mi nepomoze.

Po par rokoch som bol zasa taky nadseny z toho, ako vyzera zapad, ze som si hned pri prvej ceste do Viedne kupil maly kodak a cvakal som tam vsetko a vsetkych. Ked radost opadla, stal som sa obycajnym dokumentaristom internatnych zuriek, lebo som bol jediny, kto mal fotak. Vacsina obrazkov z toho obdobia sa vsak kdesi stratila. Niekolko dalsich rokov som aparat pouzival len velmi zriedka - spravidla na cestach a dovolenkach.

Moj zaujem o fotografovanie oprasilo narodenie dcery pred siedmimi rokmi. Zadovazil som si elektronicku zrkadlovku nikon (coolpix 5800). Ten bol vsak taky pomaly, ze ked sa dieta zacalo trochu hybat, nemal som sancu urobit poriadny zaber bez toho, aby ju niekto zo dve sekundy poriadne pridrzal. A kedze deti zvyknu zrychlovat a tiez sa mi v zaberoch nepacili mamickine ruky, bolo nutne vymenit aparat za nieco rychlejsie, prisla na rad digitalna zrkadlovka, ktore v tom case (2004) zazivali ohromny rozvoj.

Este v tu istu zimu sme uviazli na nejakej chate na Jizerke pod obrovskymi nanosmi snehu, a tak ako spravny Tatranec v uzasnom tichu a treskucom mraze pozical som si sneznice, zavesil aparat na krk a vybral sa na Bukovec. Fotil som, akoby to malo byt poslednykrat a ked som neskor stiahol zabery, zostal som ohromne sklamany. Ani kusok z tej atmosfery, ktora vo mne zanechala hlboky dojem, ani milimeter stvorcovy trblietavej bielej na zemi a hustej modrej na oblohe, nic z toho na snimkach nebolo. Vtedy som vedel, ze krajina je presne to, cim sa chcem zaoberat.

Ziarske pliesko (Slovensko)

S jakou technikou jste tedy začínal “vážně” fotografovat?

Pominuc niekolko zaujimavych historickych pristrojov, co spominam vyssie, serioznejsie som zacal az s Nikonom D70 a dvoma sklami (Tokina 12-24, Nikon 80-200), ku ktorym neskor pribudali a odbudali dalsie, podla toho, v akom stadiu fotografickeho rozvoja som sa nachadzal. Zo zaciatku som bol posadnuty ultrasirokymi pohladmi, potom panoramami, neskor som na chvilu skusil makro (ktore ma naozaj nechytilo, ale akoze vobec - strasne nepohodlne), detaily dlhym sklom, az som sa ustalil na takpovediac klasickom pohlade na krajinu v ramci moznosti mojej sucasnej techniky. Postupom casu som totiz presiel z digitalu na film a zo zrkadlovky na stredoformatovy aparat.

Jakou techniku používáte dnes?

Je toho viac, ale drviva vacsina mojich fotografii z posledneho obdobia bola urobena stredoformatovym pristrojom Hasselblad H1, ktory mi umoznuje kombinovat filmovu kazetu s 30-megapixelovou digitalnou zadnou stenou (PhaseOne P30) bez toho, aby som musel nosit dva rozlicne systemy. Odvtedy totiz, co som uvidel prvy diak na presvetlovacom stoliku a jeho farby pohladili moju desaturovanu dusu, prioritne pouzivam film, a to vylucne inverzny material Fuji Velvia 50, ktory je stavany na krajinarsku fotografiu najma kvoli nizkemu ISO a tym ultrajemnemu zrnu, vysokemu rozliseniu a ostrosti, skvelemu podaniu kontrastov a najma jeho laske k teplym tonom. Na taky film je radost fotografovat - rana, vecere a noci vyzeraju vzdy inak, nez v skutocnosti vyzerali a mna najviac bavi, ze len zriedka viete, nakolko inak to tentokrat bude.

V batohu spolu s aparatom, zadnymi kazetami a stenou nosievam niekolko pevnych skiel Hasselblad (35mm, 80mm, 210mm), sadu filtrov Lee (prechodove a celosede) a Singh-Ray (viacere druhy polarizacnych a niekolko specialnych ako je prechodovy s reverznym prechodom ci celosedy s moznostou zmeny a kontroly mnozstva svetla, ktore prepusti). K vybave este patri spotmeter (Sekonic) a poriadny kus stativu (Gitzo s Arca-Swiss hlavou), kedze pristroj nepatri k najlahsim.

Obcas si zo srandy zoberiem ci prihodim Nikon D700, ale musim sa priznat, ze len vtedy, ked musim alebo ked potrebujem zalozne telo.

Spisska Magura (Slovensko)

To se asi docela slušně pronesete, když hledáte místa, která chcete fotografovat. Funguje to tak, že výběr takového místa ponecháváte náhodě a chodíte po světě s “otevřenýma očima” nebo taková místa pečlivě vybíráte a jdete takříkajíc najistotu?

Len malokedy (v poslednej dobe vlastne vobec) chodievam s ‘plnou polnou’ len tak naverimboha, predsalen ma svoju vahu, ja zasa svoj vek a v konecnom dosledku (zatial) na to ani nemam cas. Prave s ohladom na nedostatok casu a tiez preto, ze fotim iba pocas skorych ran a neskorych vecerov, je nutnostou byt maximalne efektivny, ked sa mi uz podari ist niekam fotografovat. ‘Otvorene oci’ pouzivam predtym, nez vyrazim, a to v terene, na internete, v knihach, casopisoch, jednoducho vo vztahu ku vsetkym miestam, ktore clovek popri beznom fungovani vidava nazivo ci sprostredkovane.

Miesta su teda vybrane vopred, vacsinou investigujem a skumam, co to da - na internete dnes objavite takmer vsetko okrem atmosfery, ktoru najdete, ked na miesto pridete. Ta vsak bude aj tak vzdy ina, takze sa casto a rad vraciam tam, kde sa mi pacilo. Ako som povedal, priprava je nesmierne dolezita najma kvoli efektivite, na webe sa v podstate vsetko da vidiet takpovediac ‘live’ cez Google Earth alebo prostrednictvom zaberov alebo popisov inych. Tymto sposobom sa snazim vizualizovat si scenerie, podla predpokladanej polohy slnka urcit, pocas ktorej casti dna je lepsie fotografovat. Predpoved pocasia a ine logisticke zalezitosti su samozrejmostou.

Inak pri fotografovani krajiny je pre dosiahnutie naozaj zaujimavych vysledkov idealne stravit na mieste co najviac casu alebo sa tam co najcastejsie vracat. Nemusi sa nevyhnutne jednat o epicky vyhlad ci nadherne horske pleso, aj (pocas dna) prachobycajna krajina sa vo vecernom, nocnom ci rannom osateni vhodne doplnenom farebnym svetlom ci hmlou dokaze zmenit na uzasne fotogenicku sceneriu.

Pre mna osobne je najcennejsie, ked mozem vycestovat na par dni a tam nerusene cakat na to, cim ma priroda obdaruje. Bez akychkolvek dalsich povinnosti, cele dni a noci s krajinou a aparatom. Najlepsie s nejakymi spolocnikmi, ktorych postihla podobna uchylka. Praktizujem to poslednych par rokov (Slovensko, Taliansko, Skotsko, Island), dokonca tento a minuly rok som sa na tyzden ‘upratal’ na Island dvakrat po sebe. Nasiel som tam neskutocny fotograficky raj dany dizajnom krajiny a tym, ze v lete svieti nepretrzite, pod zaujimavymi uhlami a pocasie sa vkuse dramaticky meni neuveritelnou rychlostou.

Skogafoss (Island)

Z vašeho popisu je cítit, že máte přírodu asi hodně rád. Osobně bych teď nejraději hodila batoh na záda a vyrazila fotit. Zmínil jste Skotsko, Island a Slovensko. Naše předplatitele bude určitě zajímat, která místa na Slovensku máte rád.

Ano, velmi rad sa pohybujem vonku, nasiel som v tom ohromnu protivahu k praci, kde v podstate iba sedim na zadku a neustale sa s niekym o nieco natahujem. Nebolo to vzdy tak, hoci som vyrastol pod Tatrami, nasilne udernicke akcie s poetickymi nazvami ako “Ciste hory” v malych pionieroch lasku k horam veru nevzbudzovali. Dosledne sa postarali o to, ze som svoje okolie vnimal ako nieco, kam chodime, iba ked nas vyzenu. Kus detstva som sice stravil pretekanim v lese (turisticko-branne preteky, nieco ako zjednoduseny orientacny beh), prirodu som vsak zacal vnimat, az ked som z nej odisiel. Dlhe roky som studoval a pracoval v Bratislave, odrazu som si pri kazdej ceste domov stale viac uvedomoval, ako velmi mi chybaju pohlady na nadherne vrcholy Tatier, ktore vyrastaju z nicoho, z roviny, do ktorej zasa po par kilometroch zasa pokojne padnu. Uzasne, ze ich clovek moze objat jedinym pohladom, nic podobne som nikde nevidel.

Rad sa vraciam na par miest v okoli Tatier, najma vyhlady z Lesnickeho sedla mam ofotene nastokrat a vzdy zapozuju inac. Vidiet odtial tatransku panoramu a aj Tri koruny a niekolko dalsich kopcov v Pieninach. Velmi rad mam lazy v okoli Hrinovej, ale aj trochu dalej, trebars Detvianska Huta ci Liptovska Teplicka maju neuveritelne kuzlo, kazda svoje. Nesu v sebe velky kus tradicie a je smutne pozorovat, ako ta postupne mizne. Tak sa to aspon snazim dokumentovat. Mam rad aj Pieniny, Male Karpaty ci Liptovsku Maru, vsetko toto poskytuje nekonecne moznosti, ak sa tam clovek dostane v spravnom case. Teda ked chyti dobre svetlo. Este som nespomenul, ze momentalne to mam najblizsie do Ceskeho Svycarska, ale tam sa to v poslednom case neuveritelne zaludnilo.

Urcite je vela miest na Slovensku, kde sa z hladiska fotografovania krajiny oplati neustale vracat, v poslednej dobe ma napriklad okuzlil Sninsky kamen vo Vihorlate na vychode, z ktoreho je uchvatny 360-stupnovy vyhlad, sam posobi ako vydlazdeny skalny chodnicek zaveseny ponad hlboke bukove lesy, rad by som sa tam raz pozrel na jesen, s farbami pod nohami a rannym svetlom to musi byt fotograficka nirvana.

Ceske Svycarsko (Ceska republika)

Stalo se vám Marku někdy, že vám v rámci fotografování, nechci použít termín “šlo o život”, ale že jste měl dejme tomu nahnáno? Já mám například zajímavou historku z Malé Fatry s medvědem, kdy mi nebylo zrovna moc do zpěvu.

:-)

Aj ked by som vam rad vyrozpraval pribeh o tom, ako som uprostred malajskeho pralesa iba o chlp unikol rozzurenemu tigrovi, skokom zo 100-metrovej vysky priamo do stredu rozbesnenej rieky, o zivot mi pri foteni nikdy neslo. Asi preto, ze zasa az tak vela casu ‘tam’ netravim a navyse malokedy sam. ‘Nahnano’ som niekolkokrat samozrejme mal, ale skor dosledkom vlastnej fantazie, ze co by sa mohlo stat, keby som sa posmykol ci keby spoza stromu v lese vybehol nejaky macko. Parkrat som videl pariace sa medvedie hovienka ci cerstve slapaje, parkrat som v kosodrevine nieco zacul, parkrat sa okolo mna motalo klbko tmavsich obyvatelov blizkej dediny (inak vtedy je dobre mat nieco sladke vo vrecku alebo aspon par cigariet), ale nic, z coho by som pustil do gati. Bojim sa iba burky, raz som jednu celkom drsnu prezil vonku v noci a nebolo mi vsetko jedno, ked som pocul, ako blizko hrmi. A najviac zo vsetkeho mam strach z manzelky - to vtedy, ked ma najde svetlo a sposobi, ze sa stratim v case, co sa pravidelne stava, ked slubim, ze sa do urcitej hodiny vratim domov...

To jste mě teď pobavil, poněvadž se občas také ztrácím v čase, takže přesně vím, o čem mluvíte. Děkujme Bohu, že nás obdařil i tolerancí ! A když už jsme u tolerance. Často slýchám názor, že fotografování je teď velkou módou a fotí kdekdo. Je to samozřejmě cenovou dostupností techniky. Takže proč nefotit? Jiná věc jsou ale různé fotoakce, které mně osobně už připadají jako organizované nájezdy na přírodu a tolerantní vůči ní asi moc nebudou. Jak tuto “módu” vnímáte vy?

Mna osobne tesi, ze popularita fotografie stupa, vzdy lepsie, ako keby to malo byt naopak. Som v tomto trochu sebec, ale cim viac ludi fotografuje, tym vacsia sanca, ze nafotia nieco, co by ma mohlo inspirovat a tiez, ak zjednodusim, rozmach a zisky mainstreamoveho digitalu pomahaju drzat pri zivote okrajove zalezitosti, akou sa v poslednych rokoch stal film ci klasicka tmava komora.

Pokial ide o hromadne fotoakcie, podla mna by sme nemali takto pausalizovat. Dovolim si tvrdit, ze preto, ze krajinarom priroda poskytuje kulisy, velka vacsina z nich k nej prechovava hlboku uctu a podla toho sa tam sprava bez ohladu na to, kolko sa ich vyberie na jedno miesto v jednom case. Pre mnohych z nas prave laska k prirode bola tou prvou a castokrat jedinou pohnutkou k tomu, aby sme aparat chytili do ruk a zacali sa venovat fotke. Nechcem porovnavat a ani sa to neda, ale myslim si, ze fotografi dokazu byt k prirode minimalne rovnako tolerantni ako priemerni turisti, ktorych sa po vonku mota mnohonasobne viac a castokrat v ovela vacsich skupinach ako je pocet vsetkych krajinarov na Slovensku, ktorym sa chce do kopcov.

Ako vsetko na svete, aj moje vyssie konstatovania su relativne - v komunite je napriklad dost znamy pripad americkeho fotografa menom Michael Fatali, ktory zhruba pred desiatimi rokmi zdevastoval Delicate Arch v Arches National Park v Utahu tym, ze pod nim zapalil ohen, aby demostroval skupine fotografov svoje techniky nocneho snimania. Pochybujem, ze niekto z tych, co poznam a s ktorymi obcas zajdem na nejaky vyletik, je schopny vykonat nieco, co by sa tomuto vykonu svojou originalitou a stupiditou aspon trochu priblizilo.

Lesnice sedlo (Slovensko)

Takže, řídit se pravidlem “Vejdi a neuškoď”.

Nepochybne. Paci sa mi, ako si to vymyslel Pat di Fruscia: “Take Nothing but Pictures, Leave Nothing but Footprints, Kill Nothing but Time”. Tazko sa to preklada, v anglictine to znie lepsie, ale je to nieco v tom zmysle, ze nezober nic len zabery, nenechaj nic len slapaje, nezabi nic len cas.

Když rozebíráme tuto takřka “eko” tématiku. Líbí se mi postoj známého francouzského fotografa Yanna Arthuse Bertranda, který své fotografie využil jako nástroj k tomu, aby donutil svět přemýšlet o budoucnosti Planety. Mě to minimálně ovlivnilo tak, že jsem nahradila obyčejný prací prášek za alternativní variantu. Myslíte si, že fotografie má tu moc “měnit” svět?

Urcite, ved vsetci to hovoria. Ale vazne, fotky a obrazky sa bez toho, aby sme si to uvedomovali, za niekolko desatroci stali nedelitelnou sucastou zivota - od domacich zaberov na bezzube batolata, nad ktorymi ich babickam tecu potoky slz, cez ikeacke obrazky na stenach v kancelariach, pri ktorych niektori bezmocne obracaju zaludky, az po sokujuce snimky z rozlicnych konfliktov, od ktorych zasa mnohi radsej odvracaju tvare. Divame sa na ne, vytvarame ich, niektore obdivujeme, ine odsudzujeme a vacsinu prehliadame. Zijeme medzi nimi, ony medzi nami. Samotne fotografie pravdepodobne svet nemenia, ale existuje nemalo takych, co vyvolavaju emocie a reakcie ludi, ktore ho zmenit mozu. Ci uz len nas maly vlastny, ako je ten vas s pracim praskom, alebo cely velky.

Inak tu knihu (Zem krasna a neznama) mam doma, je nadherna, plna skvostnych fotografii, kvoli ktorym panovi Bertrandovi azda stalo zato vypustit o cosi viac emisii a hluku do ovzdusia. Narazam na sposob zhotovenia obrazkov, ktory nebol dvakrat ekologicky priatelsky, tisice zaberov z vrtulnika a lietadla pouzite na to, aby si svet uvedomil, ako nepriatelsky sa sprava k Zemi, je jednym z paradoxov doby, ktoru zijeme. V tomto pripade ucel posvatil prostriedky. Asi.

Jokursarlon (Island)

Však Yann to také kompenzuje velkou podporou projektu na zpracování odpadu v Madagaskaru. myslím, že ročně to dělá něco kolem 12 tun oxidu uhličitého, kterému zabrání aby se dostal do atmosféry. To jen na okraj.

Rad budem polemizovat, dalo by sa napriklad o hlukovych emisiach, ktore istotne vyplasili mnozstvo vtakov a zveri (a ludi), ale nie je potreba, pretoze sa zhodujeme v tom, ze cela vec je velmi zasluzna, vyvolala ohromny ohlas a zaujem a tym splnila a stale splna ucel, ktorym je diskusia o tom, ako TU zijeme.

Už se blížíme k závěru našeho rozhovoru a mě by ještě zajímalo, zda máte nějaké své fotografické sny nebo touhy, které byste si rád splnil.

Tu vas asi sklamem, som taky stastny clovek, ze po nicom specialnom netuzim, len aby mi poriadne ‘svietilo’ co najcastejsie, ked sa vyberiem fotit.

Ne nezklamal jste. Protože šťastní lidé jsou vždycky vděční za obyčejné věci. Upřímně vám děkuji za tento ušlechtilý rozhovor a přeji vám hodně štěstí ve vašem životě. A samozřejmě aby vám to “dobře svítilo” i nadále. Děkuji za rozhovor.

Sninsky kamen (Slovensko)